Doprovázet dítě na jeho cestě životem je jedním z nejkrásnějších, ale také nejnáročnějších úkolů na lidské životní cestě. Podle mého názoru jde při tomto doprovázení o to, aby se děti mohly orientovat, abychom jim pomohli najít jejich vlastní cestu ve světě a někdy je také vedli za ruku v konkrétním i přeneseném smyslu. Během tohoto procesu samozřejmě vznikají i náročné situace a výzvy. Některé lze transformovat pomocí nových přístupů, jiné lépe pochopit díky širšímu pohledu, a tak jimi snáze „projít“. Svými znalostmi, zkušenostmi a laskavým pohledem zvenčí bych ráda rodiče v tomto úkolu podpořila. Koučování rodičů spočívá pro mě vždy v tom, že společně s rodiči zjišťujeme, co je nyní konkrétně vhodné pro jejich dítě, to může být např. i omezení výběru aktivit nabízených dítěti tak, aby nebylo zahlceno, nebo navrhnout prostor pro hru tak, aby dítě mělo dostatek volnosti, ale neztrácelo se v něm.
Aspekt, pomoci dětem najít orientaci ve světě, je mnohdy podceňován. A může jít o velmi základní věci, např. když si dvouleté dítě stěžuje na bolest břicha a po nějaké době se ukáže, že má prostě „jen“ hlad, ale nejprve se muselo naučit/zažít, že to nepříjemné, co zrovna pociťuje - je hlad a že stačí něco sníst, a bříško bolet přestane.
Někdy je to jednodušší, než si myslíme.
Jít příkladem je účinnější než vysvětlování
Jedna z výzev v kontaktu s dětmi je, že čím jsou děti menší, tím méně je pro ně jazyk mediem, jehož prostřednictvím komunikují s ostatními lidmi a s okolním světem. Malé děti se ještě tak silně neorientují ve světě prostřednictvím jazyka a nedokážou si některé věci skutečně představit nebo pochopit jejich význam. Konkrétně: Když se s malým dítětem na něčem domluvím - "nejdřív si s tím můžeš hrát a pak tu lopatku dáš bráchovi" - dítě možná slovně souhlasí, ale skutečnost, že to znamená, že se musí té lopatky vzdát, mu ještě plně nedochází.
Z toho také vyplývá, že je mnohem účinnější, chceme-li pomoci dětem orientovat se ve světě, jít vlastním příkladem, tím, jak my sami jednáme, než jen vysvětlovat nebo slovně vyžadovat, např. předvést, "předžít" - ukazovat dítěti vděčnost, než po něm vyžadovat, aby poděkovalo. Vidí-li a zažívá-li dítě vděčnost ve svém každodenním životě, vděčnost se v něm rozvíjí a přenáší se do jeho činů. Tím, že my dospělí dáváme dětem příklad k následování - mohou pak děti samy zkoumat a zkoušet si, jak to ve světě funguje - dáváme dětem možnost orientovat se ve světě a rozvíjet v sobě schopnost jednat přiměřeně, tj. adekvátně situaci. Děti se neučí intelektuálně "tak to má být" a neorientují se jen podle vnějšího prostředí, ale rozvíjejí v sobě také vnitřní instanci, která je pak vede. A samozřejmě jde také o to, abychom dali najevo, co od dítěte očekáváme, protože jsme pro něj vzorem toho, jak je "dobré" žít ve světě.
Spolupráce - Děti spíše jednají než se slovně vyjadřují
Děti často ještě nedokáží slovy vyjádřit, co je trápí, ale vyjadřují to svým chováním a je na nás dospělých, abychom tyto důvody rozpoznali a pochopili a pak na ně podpůrně reagovali. To je důležité zejména proto, že děti svým chováním spolupracovat s námi pečovateli chtějí, i když to tak třeba na první pohled nevypadá. Spoluprací zde myslím to, že děti reagují na to, co vnímají jako naše přání a očekávání - i když si je my dospělí třeba vůbec neuvědomujeme nebo se je snažíme před dětmi i skrýt. Jestliže naše slova a skutečná přání a očekávání nejsou spolu v souladu, bývají děti zmatené a snaží se reagovat na to, co cítí, i když je to jen jedna část sdělení.
Proto je tak důležitá a úspěšná Jasná komunikace, zejména s dětmi, protože děti pak dostávají jasná sdělení a mohou s námi dobře spolupracovat.
Jeden příklad toho, jaký dopad může mít investování sebe sama v kontaktu s dítětem: Chci opustit byt, abych odvedla své dítě do školky a pak šla sama do práce, ale moje dítě - ať už z jakéhokoli důvodu - teď zrovna odejít odmítá. Investování sebe sama v tuto chvíli znamená komunikovat přesně to, co mám v úmyslu: "Chci teď odejít a chci tě vzít sebou a odvést do školky a pak jít do práce". Lidé místo toho často říkají: "Teď musíme do školky a pak musím do práce" - a to dvojité "muset" sebou nese příchuť toho, že se mi vlastně do práce vůbec nechce. Pokud dítě tedy nechce jít a zastaví mě, pak to dělá pro mě, protože se stará o to, abych nemusela dělat něco, co nechci. Protože - dokud s ním zůstanu doma, nemusím jít do práce - kam, zdá se, vlastně jít nechci.
Poznámka: Pokud je to tak, že vědomě nebo nevědomě MUSÍM jít do práce, ale ve skutečnosti nechci, může se to zkomplikovat, protože dítě téměř vždy vycítí, že i když řeknu, že chci jít do práce, tomu ve skutečnosti tak není - a bude spolupracovat spíše s tou částí, kterou vycítí jako pravdu, než s tím, co jsem mu řekla slovy. Mohlo by to znamenat jen to, že se budu muset znovu zabývat tím, jak se ve své práci skutečně cítím - místo toho, abych se rozčilovala nad dítětem, které to se mnou myslí jen dobře, když mě chrání "před prací".
Nezávaznou bezplatnou předběžnou schůzku po telefonu pro Rodičovský koučink si můžete domluvit zde (cca 15 minut).
Cena za jedno sezení Rodičovského koučinku (cca 60 minut) je 90€/2.200Kčs.
